Vždycky říkám špatné věci

Znovu jsem u toho, vždycky říkám špatné věci.

Nejspíš jsem to neměla říkat. Nebo jsem možná měla? Kdepak, rozhodně jsem měla držet jazyk za zuby, ale teď už je pozdě a já se budu vyhrabávat z další díry.

Stává se to skoro každý den.

Věci jdou tak dobře.

Škádlení ve vaší skupině na WhatsAppu je v plném proudu, kolegové v práci srší vtipy, to první rande proběhlo hladce, na pracovní poradě se trefujete do černého, ale pak řeknete jednu věc a všechna ta dřina je v háji.

Vyklopte tomu chlapovi další lopatu a začneme kopat. Další díra, ze které je třeba vylézt.

Battler.

Jak často se ti to stává?“

Můžu ti říct, že ať se snažím sebevíc, vždycky se mi zdá, že řeknu něco špatně.

Může to být tím, že si myslím, že moje vtipy jsou vtipné, i když nejsou…

…nebo je to možná tím, že lidé nechápou, že jsi vlastně nesmírně vtipný. Častěji než ostatní nejsou připraveni dostat se na stejnou vlnu.

Zjistíme to.

Často říkám věci, protože je prostě musím říct.

Považoval bych se za docela přímého člověka.

Když něco řeknu, je to proto, že nechci přeskakovat a uhýbat stranou.

Přejdu rovnou k věci.

Zjistil jsem, že ne každý na světě to ocení. Rozhodně je to něco, co se rychle učím a s čím stále bojuji.

Taky je s tím spojená úzkost.

Máš někdy myšlenky typu: „Ale ne, co si o mně teď budou myslet?“ nebo „Když to vezmu zpátky a omluvím se, nebude to vypadat, že jsem celou situaci přehnal a teď je to ještě horší?“.“

Nebo na té schůzce řekneš něco, o čem si myslíš, že to nedopadlo dobře?“

Vypíchne tě kolega, který celou dobu tiše seděl, a řekne: „Jsem tak rád, žes to řekl, moc jsem to chtěl říct, ale nemohl jsem se k tomu odhodlat.“

Všechno v pořádku, kámo. Nemusíš se ničeho obávat. Já to zvládnu. Další čtvrtletí kopání děr a brzdění postupu, schůzky s manažery, abychom přišli na kloub „skutečnému problému“.

Ale jsem rád, že se ti to líbilo.

Aspoň teď máme lepší pracovní vztahy? Dělám si legraci. Vždycky něco řeknu, když cítím, že okamžik vyžaduje, aby někdo jednal.

A co když jsou slova vytržena z kontextu?“

Není nic horšího než se snažit obhájit, proč jsi něco řekl určitým způsobem. Opravdu jsem to myslel s těmi nejlepšími úmysly.

V seznamovacím životě, ach, už je to tady…

Myslím si, že se někdy v určitých věcech otevírám příliš brzy a často to u lidí ztroskotá.

Pravděpodobně se o nějakou historku podělím příliš brzy, a to výhradně proto, že se v tu chvíli cítím pohodlně a sebejistě.

Mám tendenci ztrácet ze zřetele, že ne každý je vždycky nebo chce být tak brzy po seznámení s člověkem otevřený.

V době psaní tohoto článku jsem také stále nezadaný, takže boj pokračuje.

Překonání strachu promluvit

Možná jsem neměl psát celý tento blog nebo zakládat tyto stránky, všechno, co jsem řekl, by se dalo snadno špatně pochopit.

Jestliže jsem to všechno neudělal, jak mám pak poskytovat obsah, kde se lidé mohou otevřít tomu, jak se cítí.

Zjistil jsem, že pokrok se dělá, když se věci říkají. I kdyby to nedopadlo dobře, tak je to alespoň další zkušenost k učení?

Zjistili jste, že držet své emoce na uzdě nepřináší nic dobrého? Zjistila jsem, že schopnost najít někoho, komu můžete důvěřovat, abyste si mohli promluvit a ventilovat emoce zdravým způsobem nebo diskutovat, mi změnila život – a to doslova.

Mohla bys dokonce někdy investovat do Toast Masters?! Mohu potvrdit, že jsem to nikdy neudělal, ale viděl jsem jiné, kteří to udělali, a udělalo to zázraky.

Na čem se osobně snažím pracovat, je počkat ještě o něco déle, abych mohl vstřebat myšlenky druhých, než vyhrknu své nejniternější emoce.

Stále budu vtipkovat… dokud to však dopadne na jednoho člověka. Mám pravdu?

Leave a Reply

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.