Neckerova kostka

Neckerova kostka Ambiguous Figure je pojmenována po svém tvůrci Louisi Albertu Neckerovi (1786-1861), který iluzi poprvé publikoval v London and Edinburgh Philosophical Magazine and Journal of Science v roce 1832.

Neckerova kostka Ambiguous Figure patří do velké skupiny iluzí, kdy lze dvojrozměrnou postavu nebo trojrozměrný objekt vidět dvěma nebo více ostře odlišnými způsoby. Existuje mnoho příkladů dvojznačných obrazců, které můžete vyhledat v tomto rejstříku iluzí.

Jedním z důvodů, proč je Neckerova kostka tak zajímavá, je to, že ačkoli je asi nejpřirozenější vidět obraz jako jednu ze dvou krychlí různě orientovaných v prostoru, je možné ji vidět jako prostý dvojrozměrný obrazec na stránce. Proto je Neckerova kostka trojznačná. Skutečnost, že obrázek lze vnímat jako 2-D i 3-D, nahrává debatě o tom, zda vizuální zkušenost představuje 2-D nebo 3-D prostor. Pokud je přepnutí 2-D/3-D Gestalt změnou v samotné vizuální zkušenosti, jak se zdá (spíše než změnou v našem přesvědčení o obrazu), pak by to bylo nejlépe vysvětlitelné tím, že vizuální zkušenost je jako 3-D prostor.

V souvislosti s tím existuje další verze Neckerovy kostky, která na první pohled vypadá jako 2-D figura, ale lze ji vnímat také jako 3-D kostku, jak je znázorněno níže.

Existuje určitá kontroverze ohledně toho, jak Neckerova dvojznačná figura funguje. Obecně se souhlasí s tím, že obraz na sítnici je při prožívání iluze konstantní, ale nesouhlasí se s tím, zda se při přepnutí perspektivy mění vizuální prožitek krychle, nebo zda se samotný prožitek nemění a mění se až nějaké poexperimentální přesvědčení, úsudek nebo jiný mentální proces. V debatách o této otázce se kromě jiných nejednoznačných obrazců uvádí i Neckerova kostka (Silins 2015: §2.4).

Tato otázka se prolíná s obecnějšími otázkami o modularitě mysli a kognitivním průniku. Na vysvětlenou: za hypotézy, že mysl je modulární, je mentální modul jakýmsi polonezávislým oddělením mysli, které pracuje s určitými typy vstupů a poskytuje určité typy výstupů a jehož vnitřní fungování není přístupné vědomí člověka – jediné, k čemu se lze dostat, jsou příslušné výstupy. Tak například v případě zrakových iluzí je standardním způsobem vysvětlení, proč iluze přetrvává, i když člověk ví, že prožívá iluzi, to, že modul nebo moduly, které tvoří zrakový systém, jsou do jisté míry „kognitivně neprostupné“ – tj. jejich vnitřní fungování a výstupy nelze vědomě ovlivnit. Otázka, do jaké míry jsou percepční moduly kognitivně neproniknutelné, je stále otevřená a v debatách se používají nejednoznačné údaje, které se snaží tuto otázku zodpovědět. Jedním ze způsobů, jak by dvojznačné figury mohly podpořit tvrzení, že vizuální zpracování je do značné míry neproniknutelné, je to, že Gestalt přepínač je těžko kontrolovatelný – často člověk uvidí figuru tak či onak, i když se ji snaží vidět opačně. Macphersonová se tímto jevem a jeho důsledky zabývá ve svém článku z roku 2012. Dále existují určité důkazy z neurověd, že přinejmenším u některých nejednoznačných obrazců dochází k významným změnám v raném stadiu vizuálního zpracování v mozku, když dochází ke Gestalt přepnutí, což by mohlo podpořit hypotézu, že Gestalt přepnutí obecně jsou spíše změny v samotné zkušenosti než v navazujících mentálních procesech, jako je přesvědčení o této zkušenosti (viz Kornmeier & Bach 2006, 2012).

Nakonec byly v debatách o tom, zda lze povahu zkušenosti plně vysvětlit odvoláním se pouze na její reprezentační obsah, uváděny nejednoznačné údaje. Někteří filosofové a kognitivní vědci rozlišují mezi fenomenální povahou zkušenosti – tj. jaká je pro vědomý subjekt tato zkušenost – a jejím reprezentačním obsahem – tj. o čem tato zkušenost je. Někteří filozofové, známí jako „reprezentativisté“, tvrdí, že fenomenální charakter zkušenosti lze plně vysvětlit v termínech reprezentačního obsahu zkušenosti. Jedním z motivů tohoto tvrzení je, že reprezentační obsah se zdá být snadněji „naturalizovatelný“ – tj. jeho povahu lze vysvětlit čistě materialisticky odvoláním se pouze na fyzikální entity, jako jsou stavy mozku. Naproti tomu fenomenální charakter se zdá být mnohem odolnější vůči pokusům o jeho naturalizaci. Pokud však lze fenomenální charakter plně vysvětlit v reprezentacionalistických termínech, pak by se naturalizace fenomenálního charakteru zdála mnohem schůdnější. A právě dvojznačné figury patří mezi klíčové příklady diskutované v debatách o tom, zda lze fenomenální charakter plně vysvětlit v reprezentacionalistických termínech. Například Macpherson (2006) tvrdí, že změny fenomenálního charakteru, k nimž dochází při prožívání některých dvojznačných figur, nelze vysvětlit naturalistickými, reprezentacionalistickými termíny. Macphersonův článek z roku 2006 poskytuje přehled obecné debaty a jejích mnoha pohyblivých částí.

Leave a Reply

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.