Fantom opery: mýtus versus realita

Fantom opery
Fantom opery. Screenshot/Youtube

Milovníci hudebního divadla šílí z titulní písně Fantoma opery Andrewa Lloyda Webbera: v pozlacených zdech operního domu doslova propuká rockové představení, kdy Fantom láká Christine Daae, nadějnou sopranistku a kvintesenci neherce, do svého doupěte v útrobách divadla – i s jezerem! Oba o sobě mluví jako o „Andělu hudby“, ale bohužel on pro ni není nic víc než učitel, zatímco jeho posedlost jí je, no, docela morbidní. Ve skutečnosti je Christine zamilovaná do Raoula, vikomta de Chagny, který je jedním z nových mecenášů opery.

Webber se inspiroval románem Gastona Lerouxe, který vyšel v letech 1909-2010. Ještě v roce 1984 směřovaly jeho umělecké cíle k romantickému dílu, a když našel použitý výtisk Lerouxova románu (který v té době už dávno nevyšel), inspirace ho zasáhla. „Vlastně jsem v té době psal něco jiného,“ vzpomínal v knize The Phantom of the Opera Companion, „a uvědomil jsem si, že důvod, proč jsem se zasekl, byl ten, že jsem se snažil napsat velký romantický příběh, a o to jsem se snažil od začátku své kariéry. A pak s Fantomem to přišlo!“

V původním románu se díky postavě známé jako Peršan dozvídáme mnohem podrobnější příběh jedné z nejtragičtějších postav beletrie, opery a hudebního divadla. Dozvídáme se, že Fantom se ve skutečnosti jmenuje Erik a že jeho tvář pokrytá žlutým mrtvým masem je bez nosu, bez rtů a připomíná vyschlou lebku. Matka se mu vyhýbala, nikdy ho nepolíbila, protože se jí hnusil, a on jako dítě utekl, živil se jako atrakce v obludáriích a vedl kočovný život mezi dvorem perského šáha, jihovýchodní Asií a Konstantinopolí. Na všech těchto místech vynikal jako nadaný architekt.

Tak se ocitl v Paříži, kde se mu podařilo vytvořit labyrintový systém ve sklepeních pařížské Opery. V těchto sklepeních také uložil v útrobách Opery dostatek střelného prachu, aby v případě, že by se Christine odmítla stát jeho nevěstou, mohl celou stavbu vyhodit do povětří.

V úvodu románu Leroux rámuje příběh jako historické vylíčení jedné z největších tragédií, která postihla pařížskou vyšší třídu. Tvrdí, že po řadě drobných útrap se mu nakonec podařilo získat od magistrátu jménem Faure svazek dopisů, které mu předal Peršan a které byly údajně napsány rukopisem Christine Daae.

Pokud odhlédneme od smyšlených úletů, Fantom opery není zcela výplodem fantazie Gastona Lerouxe. Než se začal věnovat beletrii, byl soudním zapisovatelem, divadelním kritikem a pro deník Le Matin také popisoval ruskou revoluci v roce 1905. Obsáhle se věnoval reportáži o bývalé pařížské Opeře, která byla baštou komuny z roku 1871 a v jejímž sklepení se nacházela cela, kde byly vězněny oběti režimu.

Název „Erik“ byl inspirován tím, že Leroux zaslechl pověst, že jeden z architektů Opery, jménem Erik, požádal o život uprostřed základů stavby a už ho nikdo nikdy neviděl. Postava Christine Daae se podobá skutečné sopranistce Christine Nilssonové. Obě se narodily ve Švédsku, pocházely z chudé rodiny a vynikaly v představení Fausta.

Architektonicko-konstrukčně se u základů Opery skutečně nachází jezero, protože když architekt Charles Garnier kopal její základy, narazil se svým týmem na rameno Seiny skryté pod zemí a nemělo smysl pokoušet se vodu odčerpat. Rozhodl se tedy vodu regulovat v cisternách, které nyní plně připomínají umělé jezero. Jezero má svého obyvatele, a to sumce, kterého krmí štáb.

V muzikálu i v původním románu se navíc objevuje padající lustr, který vlastně odráží skutečnou nehodu, k níž došlo v Opeře v roce 1896, kdy jedno z protizávaží lustru spadlo do publika a zabilo vrátnou madame Chomette. Sám Leroux se zmiňuje o pohřbení operních desek v trezorech Opery, což je vlastně historická skutečnost: 24 gramofonových desek bylo zapečetěno a ukryto v těchto trezorech a zůstalo neotevřeno po sto let. Dodává také, že dělníci, kteří měli ukládání těchto desek na starosti, našli mrtvolu, ale neexistuje žádný oficiální záznam o tom, že by při té příležitosti bylo tělo exhumováno.

Pierre Vidal, kurátor muzea a knihovny Palais Garnier, však dodnes přijímá telefonáty, v nichž se ho ptají, zda je příběh o Fantomovi pravdivý, či nikoli. „Neradi rušíme iluze,“ řekl deníku The Telegraph, „ale v budově opery nikdo ducha neviděl. Přestože ‚Fantoma‘ obviňujeme ze srandy, když se stane něco nevysvětlitelného.“

Leave a Reply

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.